To je takový všeobecný název, který toho obsahuje tuny, miliony.. Nikdy nevíte, co všecko skrývá, dokud to nezažijete na vlastní kůži.. Mezi ty krásné patří radost, potěšení, slast, láska..
Každý víme, co dělat s těmi krásnými pocity, ale co když se objeví ty nepříjemné? Nebo co když se ten krásný přemění na ten nepříjemný? Co když se z radosti stane smutek, z lásky bolest? Co pak s tím? Přesto že se pocit přemění, tak jej stále vnímáme jako ten, který nás zachvátil ze začátku, ale trpíme! Nedokážeme si říci dost? Kde je ta hranice, kdy se pocity mění, kdy se mění city?
Co teď, dostala jsem se do okamžiku, kdy se to ve mě pere.. všecko ve mě soupeří a nemám ještě vítěze. Který pocit si zaslouží vyhrát? Který je ten pravý, ten co by měl ovládnout mé srdce, mou duši? Srdce obklopuje obrovská bolest, svírá ho a touží po tom, aby to srdce skutečně puklo, aby uvolnilo emoce, aby to šlo ven a všecko se zhroutilo v jednom krátkém okamžiku, který se zdá být tak vzdálený a nekonečný. Vše je najednou opomíjeno, vše.. kromě skutečné bolesti, cítíte jí uvnitř sebe a chcete jí dostat ven. Co uděláte? Jak jí dostat z těla?
..po ruce stéká rubínová krev a vy cítíte skutečnou bolest, která je vám souzena. Bolest, která byla uzavřena uvnitř teď dostala podobu více fyzickou a vám přijde, že svět je na chvíli spravedlivý. Sice jen na krátkou chvíli, ale bolest mohla promluvit, přehluší na minutu to co je uvnitř. Pocit, že se uvolní ten tlak a vše by mohlo utéct tím drobným poraněním, se rychle ztrácí. Vnitřek se ještě více stahuje a dál nevíte co s tím. Slzy tečou po tvářích, po bradě, po krku. Mizí na horké rozpálené kůži a vsakují se do ní, krev zasychá a duše i srdce jsou stále stlačovány, stále obklopovány, stále se nemůžu volně nadechnout.
A cože je to za pocit uvnitř toho pulzujícího srdce? Tam se skrývá láska, stesk, touha, naděje.. Vše co si jen přejete, aby se stalo, když vidíte toho druhého. Toho pro kterého žijete, pro kterého jste byli stvořeni! Stejně tak i těmto pocitům se neubráníte, nedokážete je ze srdce vyhnat, a teď to jde ještě hůř, když je srdce obaleno bolestí. Láska se chce dostat na povrch a bolest zničit, ale je to vůbec možné? Je uzavřena pevně v srdci, zaklíněna do jeho tvaru, do jeho úderů a každičký úder je stahován větší a větší vlnou bolesti. Láska je ztracena, nemůže ven. Vy jí nemůžete dostat ven, nemůžete jí vypustit jako bolest, nebo alespoň získat pocit nadvlády, který jste před chvilkou měli. Není to takové jako s bolestí, není to stejné jako s jinými pocity, je to neovladatelné, nemožné napodobit, nespouatané a přesto je to jako by vás vázali do řetězů.
Co teď? Jak dál? Nevím!
Toužíte po tom, aby láska zvítězila? Aby to srdce mohlo tlouct zase v rytmu vášnivého tanga, kdy se nemusí bát přesáhnout své hranice, aby ho ovládl pocit slasti a touhy, pocity které k lásce patří.. bude to ještě možné? Půjde to takhle vrátit? Půjde to všecko vrátit zpět? Nebo je to nemožné a srdce i láska jsou odsouzeny k záhubě a temné smrti ve spárech bolesti, která zahubí cit a poté časem odezní a tělo opustí sama?
Která varianta je reálná? Která je více pravděpodobná, co se sakra může stát? Nedovedete si představit boj, který ve mě probíhá, který ovládl moje srdce! Jenže se do toho plete i hlava, která nedokáže říci DOST! Všechno je v háji, všechno se vám bortí před očima a vy nedovedete udělat nic. Necháte devastovat sebe i toho druhého, necháte všechno tak jak je. Nemůžete s tím ani o milimetr pohnout, ani dopředu, ani zpět!
Takže co s tím teď..?