"Miláčku? Koukni, už zase prší! Když jsme vystupovali z auta, tak už jen kapalo," hlesla žena oblečená celá v černém do zavřeného a trochu zapoceného okna.
"Hm, už zase prší," opakoval tupě muž sedící na posteli, která už taky zjevně nebyla nejnovějšího data výroby a lehce se na ni pohupoval jako by zkoušel jestli vrže, postel však ani neskřípla. Z temných mraků se stále sypal déšť, provazy vody se táhly až k zemi a ze země se opět natahovaly k černým nebesům. Vypadalo to, jako by se celý svět ponořil do hloubky moře, nikde nebylo vidět suchého místa.
Žena se tiše přesunula od okna ke dveřím na kterých už barva nevypadala zrovna nejlépe, jemně vzala za kliku a před ní se otevřel svět tmy. Když sáhla po vypínači, rozzářila se nad ní jemná zářivka bodového osvětlení, která dodávala malému prostoru koupelny úžasnou atmosféru.
"Téda, to není možné, to je naprosto úžasné, pojď se podívat. Ta koupelna je nádherná, prostě nepřekonatelná. Když jsme tu byli před dvaceti lety, tak tu žádná koupelka nebyla. Byly jen dvě na patře, tenkrát si do ní utíkal přes celou chodbu jen v ručníku a já ti tak fandila… Moc ti to slušelo jen v tom ručníku, byl si mokrý od hlavy až k patě. Jako by ses nemohl utřít a když si doběhl sem do pokoje, tak jsem tě musela zabalit do županu aby si nenastydl," zasněně sledujíce bodovou žárovku přejížděla jemně prsty po okraji hladké vany a rozhodně u toho nepřemýšlela nad nepřehlédnutelným designem. V jejích očích se rozžhnuly plamínky, které ale její manžel nemohl vidět, jelikož seděl na posteli a tupě zíral do zdi před sebou.
"Ještě pořád prší," suše upozornil na fakt, který byl nepřehlédnutelný ale i nepřeslechnutelný. Konečně vstal z postele a nyní se přesunul na místo, kde předtím stála jeho žena. Nepřestal mít ve tváři ten ztuhlý výraz bez emocí, jen se díval na lampu, která osvětlovala ulici pod oknem naprosto stejně jako před dvaceti lety, jenže tehdy se z toho okna oba koukali současně a jeden držel druhého okolo pasu a šeptal do ucha něžná slůvka.
"Ty mě ale vůbec neposloucháš, pojď se podívat na tu koupelnu," znervózněla žena při manželově stručné reakci, kterou naprosto neočekávala. Muž se od okna ani nehnul, nehodlal se pohybovat víc než doteď.
"Tam snad nepřestane pršet, nepřijel jsem sem kvůli tomu abych celý víkend proseděl tady v tomhle pokoji, to přece nebylo v plánu. Charlie říkal, že tu mají úplně nový green. Chtěl jsem se tam zítra jít podívat, ale jestli bude celou dobu takhle pršet, tak vážně netuším co budu dělat!"
"Ach, ty mě vůbec nevnímáš. Nechápu tě! Posledních pár let jako by si byl úplně v jiném světě. Nereaguješ na moje otázky, nelíbáš mě když ráno odcházíš do práce… Nevím co s tebou už mám dělat, chci aby ses vrátil do mého světa," ženin hlas zněl zoufale a odevzdaně.
"Ale to víš, že tě vnímám. Můžeš mi prosím zopakovat co si to říkala?"
"Ale nevnímáš, to by ses mě neptal na to, co jsem říkala!" oponovala zuřivě žena.
"Já tě poslouchám, ale přes ten rachot není vůbec nic slyšet. Pořád tam prší a docela dost. A ty velké kapky doslova bombardují okno, to neslyšíš? Kdyby foukal vítr na druhou stranu tak nám to do toho okna nerampluje a slyšíme se oba, nebo ty mě snad slyšíš dobře?" mužovi klesly ramena a dlaně se svěsily podél stehen, rezignoval na rámus i na ženiny narážky.
"Ty slyšíš jen co potřebuješ, přiznej se. Když se ti něco nehodí do krámu, tak to prostě vypustíš a vůbec na to nereaguješ. Když na mě nemáš náladu, tak mě neslyšíš. Když chceš jít s chlapama do hospody, tak tě vůbec nezajímá, že hodlám natírat strop, ty to totiž přeslechneš. Úplně jednoduše přeslechneš všechno, co ti říkám," ženě už také docházejí síly a tak si v zoufalém gestu sedne na okraj vany, kterou nepřestává jemně hladit. Přemýšlí znovu, v mysli se jí zjevují obrazy, ale tentokrát už to nejsou obrazy z doby, kdy byla neuvěřitelně šťastná, ale z doby před několika dny, měsíci. Objevují se jí v mysli obrazy, kdy ona sama sedí na zabalené pohovce a v rukou svírá štětku na malování. V kýblu je dokonale rozmíchaná bílá barva a štětka je naprosto suchá. Nakonec se zvedne, kýbl sbalí a strop nenatře. Její manžel se však nikdy nedoví, že strop natřený nebyl, že barva byla vylita a že jeho manželka pak zbytek dne strávila sezením na zabalené pohovce a proplakala celé balení papírových kapesníčků. On to nevěděl a ona mu to říct nechtěla. Nikdy. Ani teď.
"Vnímám tě, slyším tě, jsem tady a ty jsi tu taky, jestli chceš mluvit abych tě slyšel, tak pojď blíž… Jé, pojď se podívat! Venku sedí kotě, všimla sis ho když si tu stála předtím ty? Co? Je to malá černá čična, chudáček maličká celá promáčená, jak se tam choulí u té lampy."
Žena se zamyšleně zvedla z okraje vany a udělala první krok z koupelny, nevěděla jestli se jde podívat na kočičku nebo na manžela. Prostě se docela automaticky přesouvala z jedné místností do druhé a vůbec u toho nemohla přemýšlet.Zhasla v koupelně bodovku a s tichým klapnutím za sebou zavřela dveře. Netušila, že za nimy nechala i svojí špatnou náladu, některé svoje myšlenky a taky myšlenku na nepříjemnou hádku.
"Podívej, sedí támhle na kraji chodníku. Taková malá beruška, celá černá, jen na ponožkách má světlou srst,"sledoval zvíře na chodníku. Věděl, že manželka už opustila koupelnu a strašně se těšil na její ruce, až mu je položí na ramena a jemně je stiskne, pak se její ruce přesunou na boky a opatrně se kolem něj omotají jako dva hadi. Přesně tak se také stalo.
"Kde jí vidíš? Támhle u lampy nic nevidím," zašeptala mu do ucha. Něžně ale přitom silně mu utáhla objetí kolem pasu a vtiskla mu na tvář polibek.
"Ale sedí tam, koukni se pořádně. Miláčku…?" znejistěl muž. Očividně ho něco trápilo, ale nemohl to ze sebe dostat, něco věděl. Ona netušila co chce říct, ale její instinkt jí říkal, že jí řekne něco, na co už mysli delší dobu a co ho netrápí prvně.
"Copak se děje? Á, už tu maličkatou kočičku vidím! Co mi chceš říct?"
"Chtěl bych…chtěl bych jet domů," otočil se k ní čelem a něžně ji věnoval polibek na čelo, nos a potom i na rty. "Chci, abychom společně natřeli obývací pokoj, hlavně strop…"
Ženě se na rtech objevil úsměv a připadala si zase jako před dvaceti lety. Jako tenkrát, když venku pršelo, když tu stála s tímhle člověkem a objímala ho kol pasu. Stejně jako tenkrát teď cítila, že ho miluje a že právě on je ten pravý, on je ten, kdo jí bude provázet až do podzimu života, kde jejich společnou cestu rozdělí až žena vyzbrojená kosou. Netušila, jak její manžel přišel na to, že strop nenatřela, ale to jí bylo v tuhle chvíli úplně jedno. Důležité pro ni bylo, že cítila jeho ruce kolem svého pasu a jeho lásku, o kterou se tolik bála. Kotě, které ty dva dalo zase dohromady se stále choulilo k lampě…ale ti dva na něj už nemysleli. Ani jednoho by nenapadlo, že by vlastně nepřekročili práh svých místností, kdyby se za oknem neobjevilo to malé černé promoklé klubíčko. Oni byli šťastní, usmívali se jeden na druhého. Za oknem zatím zastavilo auto, ze kterého vyběhl malý chlapec a mokré klubíčko schoval v náručí. Ti dva za sklem to ale neviděli…
Jani když tohle čtu, vzpomenu si, jak si to četla ve škole... je to tak nádherný! Máš talent! Je to tak procítěný a pravdivý a hlavně detailní... jde mi mráz po zádech:-)krása!